Věda a víra

Věda jako cesta k Bohu

(Zamyšlení nad smyslem lidského života)

My, lidé západní kulturní tradice, uznáváme různé cesty k numinózní, božské oblasti. Někteří lidé si doposud představují, že někde pod kůží jejich těl existuje cosi jako nesmrtelná duše a že právě tato jejich duše je jaksi nutí hledat smysl, proč na světě existují a co na tomto světě pohledávají. Zároveň však jsou lidé v dnešní technicky vyspělé civilizaci vystaveni vlivu masových sdělovacích prostředků a oficiálních politických i ekonomických aktivit přesně opačným směrem. Na slovo vzatí odborníci jim od rána do večera vysvětlují, že něco takového jsou jen zastaralé pohádky a že v našem životě se máme starat o konzumní uspokojování všech pocitových slastí, které jsou nám naše těla schopna poskytnout. Zdůvodňuje se, že kdybychom konzumně nevyužili náš pozemský život, znamenalo by to pro civilizačně vyspělé lidí nevratnou ztrátu jejich životních šancí. Využívá se při tom skutečnosti, že vzdělanější lidé většinou už v jiný než pozemský život nevěří.

Mé hledání smyslu lidského života začalo v přírodních vědách

B yl jsem kdysi jedním z velkých skeptiků k možnosti nalézt nějakou platnou pravdu o smyslu lidského života. Prakticky celý život jsem se snažil nalézat platnou pravdu o jsoucnu prostřednictvím přírodních věd. Nalézal jsem zde však jen pravdu o té části jsoucna, kterou tyto vědy reálně zkoumají. Byla to pravda velice hodnověrná, protože se dala objektivně testovat. Přírodní vědy mi však nikdy neposkytly odpověď na otázku, jaký smysl má vesmír a já v něm, která mne zajímala nejvíce. Naopak, moje přírodovědecké poznání mne spíše vedlo k přesvědčení, že sama otázka o smyslu jsoucna a člověka je asi špatně položena, protože přírodní vědy na ni nejsou schopny odpovědět. A já tyto vědy považoval za celou vědu a jejich pravdu za celou pravdu. Velice jsem proto psychicky trpěl, neboť z mého vědeckého vědění pro mne vyplývalo, že celé jsoucno buď nemá žádný objektivně platný smysl anebo má jen ten smysl, který do něj my lidé sami subjektivně, po určité vzájemné dohodě, vkládáme. Ve svých důsledcích to znamenalo, že bez nás lidí, pokud bychom například nějakou katastrofou zmizeli z povrchu Země, anebo kdyby sama Země zkolabovala, by celé jsoucno ztratilo dokonce i tento náš dohodnutý subjektivní smysl. Nadto také z přírodní vědy ověřitelně víme, že celý vesmír je jen dočasný, má svůj prostoročasový počátek velký třesk a svůj konec velký krach. Pouhé úspěšné přežívání člověka v takto dočasném materiálním světě, byť bychom je naším vzorným chováním jakkoli prodlužovali, stejně nakonec vede v podstatě k pesimistické odpovědi na otázku po smyslu lidského života. Vypadá to, že žijeme na tomto světě jen jako nahodilý produkt materiální evoluce kosmicky bezvýznamné a dočasné planety Země. A v životě máme jedinou jistotu, že dříve nebo později i my sami jako neoddělitelná součást principiálně pomíjivého vesmíru definitivně skončíme. Nebylo by pak pro kteréhokoli příslušníka lidské populace lépe, kdyby se vůbec nenarodil? Stojí za to žít pro tu trochu pocitových zážitků, které jsou dočasné? S naší smrtí určitě vymizí i to, co z nich ve stáří, pokud se ho vůbec dožijeme, zbude. V mém přírodovědecky pravdivém světě mi nestálo za to žít.

Jak došlo k mému setkání s Bohem

A pak přišla změna, která mne oslnila jako blesk, když došlo k mému naprosto spontánnímu vstupu do mého nevědomí, o jehož existenci jsem dříve jako jen přírodovědecky orientovaný člověk neměl ani tušení. Byl jsem náhle, fakticky proti své vědomé vůli, seznámen se zcela novou skutečností, jejíž reálnou existenci bych si předtím nikdy vědomě ani nepřipustil. Ve svém spontánním zážitku jsem byl ve vědeckém jazyce, nikoli jen v metaforických obrazech a podobenstvích, obeznámen se spirituálním jsoucnem, jehož existenci jsem téměř celý život odmítal, a které naprostá většina mých ateistických přátel odmítá dodnes. V devítihodinovém extatickém prožitku u svého psacího stolu a pak ještě v řadě dalších menších vizí jsem s jistotou, jakou může poskytnout jen vědecké vědění, poznal, co skutečně je lidská psýché a jakou roli má v kosmu jeho Stvořitel, jímž je vědomá paměť celého jsoucna, která se v náboženství obvykle nazývá „Bůh“. Může jistě vzniknout oprávněná otázka, jak mohu prokázat, že to, co jsem prožil, není jen nějaká moje přebujelá fantazie, s jakou se setkáváme u duševně chorých lidí, jejichž počet v dnešní civilizačně vyspělé společnosti stále roste a pokud ještě nejsou umístěni v psychiatrických ústavech, obvykle potřebují trvalou pomoc příslušných odborníků. Měl bych ovšem také prokázat, že to, co jsem prožil, vyplývá z pravdy vědeckého vědění. Sobě, samozřejmě, nepotřebuji prokazovat nic, neboť po mém vstupu do nevědomí, po mém setkání s Bohem, nastala celková proměna celé mé osobnosti, kterou jungovská hlubinná psychologie obvykle nazývá individuace. Uvedu jen jako příklad několik změn, které u mne trvají víc než dvě desítky let. V mých šedesáti letech, kdy moje osvícení začalo, jsem byl nemocný člověk, který byl systematicky více než třicet let odborně medicínsky udržován každodenními dávkami léků v pozvolně se zhoršujícím zdravotním stavu. Trpěl jsem srdeční arytmií, opakující se boreliózou, dnou, rostoucí cukrovkou, ischiatickými potížemi a dalšími drobnějšími neduhy. Po mém zážitku všechny tyto nemoci náhle prokazatelně zmizely. Rovněž se změnily moje chuťové dispozice a nastala velká změna všech mých duševních schopností. Pokud dnes píši svoje texty, nemusím při tom do psaní příliš zasahovat svou individuální myslí. Odpovědi na problémy se mi z nevědomí vynořují samy, takže zažívám zvláštní intenzivní pocit, že se sám dovídám i to, co jsem předtím nevěděl a že text jsem co do jeho obsahu ani nenapsal já. Změnily se i všechny moje dřívější základní životní hodnoty. Z pesimisty a ateisty, kterému se nechtělo žít a který často uvažoval o sebevraždě, se stal člověk, který teď cítí uspokojení ze života a nebojí se smrti. Ve svém zážitku jsem totiž poznal s naprostou jistotou, že onticky existuje Bůh a že smrtí náš pravý život nekončí, ale začíná. Od svého prožitku posledního soudu, který jsem měl ve svých šedesáti letech, už nemohu vědomě přestupovat určitá pravidla objektivně platné morálky. Poznal jsem totiž, co je to hřích a neznám ekvivalent, který by stál za jakýkoli hřích. Vím, že tuto skutečnost asi nepochopí nikdo, kdo sám neprožil individuální poslední soud. Hříchy totiž obvykle bývají pro většinu lidí lákavé.

Celková změna mého přístupu k vědě

Zbývá, abych aspoň stručně naznačil, kam se posunulo mé vědecké vědění. Nepřestal jsem uznávat pravdivost moderní přírodní vědy (teorie relativity, kvantové mechaniky, teorie fyzikálního vakua, teorie velkého třesku, kybernetiky, genetiky atd.). Pochopil jsem však, že přírodní vědy nejsou úplnou pravdou o jsoucnu. Jsou schopny dobře vysvětlovat vše, co se týká hmotně energetické paměti jsoucna. Jejich kognitivní přístup však není dost vhodný pro poznávání a výklad lidské psychiky, zejména pak pro výklad lidského nevědomí. Většina přírodovědců dosud nevzala seriózně na vědomí, že existuje skutečná analyticko-empirická objektivně testovatelná věda o lidské psychice – jungovská hlubinná psychologie, která verifikovatelně vysvětlila psychiku jako naši vnitřní evoluční paměť. Tím však moje pochopení vědy o jsoucnu nekončí. Zbývá ještě vědecky pochopit nestvořenou vědomou paměť celého jsoucna, kterou běžně nazýváme „Bůh“. Ve vědě jsme nalezli testovatelnou cestu, která tomuto požadavku vyhovuje, když jsme komplementárně doplnili přírodní vědy jungovskou hlubinnou psychologií. Podařilo se nám pak vytvořit z celého vědeckého vědění integrovaný celek, který se stává komplexní, ne jen dílčí pravdou o jsoucnu. Tento integrovaný celek vědeckého vědění nazývám integrální paradigma vědy. Došel jsem tak v podstatě k pochopení, že ve vědě musíme předpokládat vedle prostoročasově proměnlivých, dočasných materiálních kosmů také věčnou vědomou paměť celého jsoucna, z níž se všechny tyto kosmy vynořují a do níž se znovu vnořují. Bez tohoto dokazatelného předpokladu se nedá vysvětlit ani velký třesk, ani evoluční přetržitost jsoucna, ani smysl jsoucna. V autonomní sjednocené vědě tedy nestačí jen vědět, jak něco probíhá, ale je třeba také ověřitelně vysvětlit, proč děje probíhají tak, jak probíhají. Teprve do takto vědecky pojatého integrovaného jsoucna lze vřadit i jeho nadlidskou morální dimenzi - dimenzi, pomocí níž se dá určovat objektivní, ne jen lidmi dohodnutá morálka. V takovém případě se změní toto naše objektivně platné vědění v objektivní moudrost, o kterou předtím tak či onak usilovaly všechny ucelené mystické, náboženské a filosofické systémy, aniž by ji byly schopny onticky platně dokázat.

O vztahu vědeckého vědění a teologie

Pokud člověk dospěje k takto platné moudrosti, kdy s vědeckou jistotou pozná, kdo je skutečný Stvořitel kosmu, pak ho doslova ovládne neskutečně silná, nesobecká láska k Bohu, která přesahuje všechnu lásku, již byl předtím schopen cítit vůči bytostem nebo entitám pozemského světa. Zde se do jisté míry setkává úsilí mystických, uměleckých a náboženských přístupů, založených na lásce jako cestě k Bohu, s kognitivní cestou integrované vědy jako objektivní moudrosti. Obě cesty mají společné i to, že člověk, který v nich dospěje tak daleko, že již nemůže dál, může zažít extatické stavy, kdy mu Bůh, obrazně řečeno, podá pomocnou ruku, a člověk pak s jeho pomocí náhle pochopí i to, na co by sám, jen pomocí svých lidských sil nepřišel. Stane se cosi, co někdy považujeme (obvykle z nedostatku vědomostí), za zázrak nebo emergentní posun v našem vědění a nastane u nás stav osvícení. Tím se ovšem ze žádného člověka nestane Bůh, neboť na to žádný, sebevíce spirituálně vyspělý člověk nemá dispozice. Nikdo z lidí se nikdy nemůže stát celou Boží vědomou pamětí, v níž všechno trvá a z níž se vynořují všechny materiální kosmy prostoročasového jsoucna. Člověk po svém vnoření do Boží paměti však už dokáže pochopit (za předpokladu, že je schopen popřít egoismus svého individuálního vědomého „já“), odkud přišlo jeho osvícení. On sám není jeho autorem, nýbrž jen příjemcem. Sám má zásluhu snad jen na tom, že byl schopný boží osvícení přijmout v té konkrétní sociokulturní úrovni poznání, kterou předtím tak či onak v lidské společnosti dosáhl. Lidská evoluce, na rozdíl od evoluce živočichů, totiž neprobíhá pouze pomocí změn geneticky vrozené přírodní paměti, ale mění se hlavně pomocí změn spirituálních paradigmat naší paměti sociokulturní. Naše lidská cesta k Bohu je cestou rostoucí spirituální vyspělosti, v níž se stále více kognitivně posouváme směrem k Bohu. Dosažení jak metakulturní vědecké jistoty, tak intenzivní metaforické víry v existenci Boha však nikdy nebude znamenat kognitivní totožnost člověka s transcendentním Bohem. Člověk by v tomto smyslu měl zůstat skromný a pokorný.

O vědeckém dokazování boží existence

Podrobnější výklad mého celoživotního hledání Boha lze nalézt v mé webové knize „O smyslu lidské existence“, nebo také v mé poslední běžně publikované knize „Civilizace a mravnost“ (2010). Připomenu znovu, že jsem původně nezačínal přímo dokazováním Boží existence. Nejdříve jsem chtěl porozumět, kdo je člověk a proč právě člověk hledá smysl svého života. Požadoval jsem však, aby toto mé hledání bylo objektivně ověřitelné, ne pouze uvěřené, což mne na štěstí brzo přivedlo k potřebě zapojit do mých úvah vědecké vědění. Z vědy pak, zejména po poznání existence naší specifické lidské pojmové spirituality, která nemá v přírodních genetických procesech obdobu a po mých spontánních vnořeních do nevědomí, se pro mne stala pochopitelnou i dokazatelná existence Boží spirituální paměti kosmu jako jediného možného zdroje smyslu našeho života. Různá dílčí hodnocení lidských aktivit, s nimiž se setkáváme v politologii, ekonomii, sociologii nebo v různých dílčích přírodních vědách a v právních naukách, mi vždy připadala pro mé hledání jako neúplná a nevedoucí k cíli. Vlastní vědecký důkaz Boží existence se nedá provést stejně jako probíhá vědecké dokazování existence jednotlivých prostoročasových hmotných objektů, (jako je např. důkaz existence určitých konkrétních rostlin, zvířat nebo třeba i galaxií). Existenci těchto dílčích objektů totiž rozlišujeme uvnitř jsoucna a dokazujeme ji (i v oblasti nedostupné lidským smyslům) pomocí konkrétních kognitivních aktivit, jaké běžně známe z jednotlivých vědeckých disciplín. Ptáme-li se však na existenci Boha jako vědomé paměti jsoucna, pak vědecký důkaz existence Boha by měl probíhat tak, jak stručně naznačím dále.

Souhrnně o požadavcích na dokazování existence Boha

Vědci by si nejprve měli přesně uvědomit, jaké existují obecné vědecké teorie či dílčí paradigmata věd, o nichž dokazatelně víme, že platí pro celé jsoucno. Všechna tato univerzálně platná dílčí paradigmata věd jsou pro dokazování Boha tak nepostradatelná, že nevezme-li se v úvahu kterékoli z nich, vědecký důkaz existence Boha se nepodaří. Pomocí těchto základních dílčích paradigmat se dá zjistit, že hmotné jsoucno musí mít prostoročasový začátek, běžně nazývaný velký třesk (nebo v závislosti na konkrétní teorii i poněkud jinak). Hmotné jsoucno nemůže být v žádném ohledu nekonečné. Na druhé straně však zároveň platí, že z žádného dílčího paradigmatu vědy, uvažovaného izolovaně, se nedá počátek kosmu vědecky vysvětlit, i když existence takového počátku z něj může nutně plynout. Pro vysvětlení je nezbytné koncipovat integrální vědecké paradigma jsoucna, do něhož jsou kompatibilně integrovány k tomu potřebné poznatky ze všech dílčích paradigmat jednotlivých věd.

Úloha jednotlivých věd při dokazování existence Boha

Fyzika (teorie relativity, kvantová mechanika, teorie fyzikálního vakua, atd.) odhalila základní dynamiku vzájemného energetického působení v různých oblastech hmotného světa a dokázala nutnost existence velkého třesku. Kybernetika (teorie systémů, teorie informace, teorie řízení, atd.) zjistila základní principy paměťové evoluce jsoucna, které platí pro všechny jeho úrovně a přísně dokázala souvislost informačního a energetického působení. Hlubinná psychologie na základě vědeckého zkoumání vnitřních aspektů lidské úrovně spirituální pamětí zjistila, že její nevědomou paměť je možné objektivně vědecky vztáhnout k vědomé paměti celého jsoucna, kterou lidstvo ve svých kulturách odedávna nazývalo Bůh. Teorie sociokulturního vývoje lidského poznání, která zkoumá způsoby poznávání pozemských vědomých bytostí, zjistila, že jejich poznávání míří ke stále přesnější přiřaditelnosti jejich poznatků k ontické skutečnosti. Je proto nutné ve vědě odmítnout filosofické „postmoderní přístupy“, které se snaží tuto skutečnost relativizovat.

Nejčastější omyly při dokazování existence Boha

Bůh je dokazován nebo vyvracen jen z jednoho dílčího vědeckého paradigmatu nebo jen z některé obecně platné vědecké teorie. Uvnitř moderní fyziky, která se rozrostla do řady relativně samostatných ověřitelných teorií, jako je teorie relativity, kvantová fyzika, různé teorie fyzikálního vakua apod., se zdá být uskutečnitelné hledání fyzikální teorie všeho, pomocí níž se některým lidem dokonce zdá být rozhodnutelná otázka existence Boha. Podobné tendence se někdy objevily i v kybernetických disciplínách. Bez zajímavosti nejsou ani některé snahy C. G. Junga a postjungovských hlubinných psychologů, kteří se o něco takového pokoušeli v rámci paradigmatu hlubinné psychologie. Bůh je velice často spekulativně dokazován z různých mystických a náboženských disciplín, které se už stačily poněkud seznámit s některými dílčími vědeckými teoriemi a různě je pak podle druhu své kulturní tradice mysticky doplňují o to, co jim v těchto dílčích poznatcích vědy ještě chybí. Dosahují tak v očích svých laických čtenářů zdání jisté vědecké autority. Velice oblíbeným způsobem dokazování Boha jsou různá metaforická vyprávění laiků, kteří v jistých extrémních životních situacích, například ve svých prožitcích vizí, zažili něco nezvyklého či nepochopitelného, co je pak na celý život přesvědčilo, že to musí mít původ v nadpřirozeném Bohu. Jejich sdělení bývají zvlášť účinná, pokud je někdo z nich už proslavenou celebritou v nějakém druhu umělecké tvorby. Má-li někdo nějaký prokazatelný talent, vzbuzuje ve veřejnosti větší pozornost, jakmile se k něčemu vyjádří. Dokazování Boha pomocí zdravého selského rozumu, založeného na názorné, všem dostupné smyslové představitelnosti, obecně působí velice přesvědčivě na většinu vědecky nezkušených lidí. Používají se při něm obvykle stejná slova, s nimiž se lze setkat ve vědě, ale tato slova neoznačují stejný pojmový obsah, jaký v dnešní vědě mají. Někdy se účelově zamlčují i změny vědeckých teorií, z nichž určité pojmy vyplývají, aby se vyvolal dojem, že tyto pojmy mají stále stejný význam jako kdysi v historii, kdy se objevily v různých posvátných knihách. Lidem se tak předvádí jakési historicky překonané smyslově názorné divadlo. Děje se to v době, kdy už vědecké poznání dospělo k opravdovým objektivně platným příběhům, které se sice všech lidí týkají, ale zároveň jsou skryty jejich smyslům. Člověk však potřebuje porozumět objektivní pravdě o existenci celého, tedy i neviditelného, světa, v němž dnes žije, aby v něm byl schopen své další sebezáchovy.

Pár slov k akademickým ateistům

Na úplný závěr bych chtěl poznamenat, že i pro naše soudobé ateisticky orientované akademické pracovníky, (k nimž jsem kdysi patřil i já), by mělo být významné, aby se přesvědčili o vědecké moudrosti, která je skryta v hlubinně psychických vizích. Zážitky tohoto typu doprovázely lidstvo po celou dobu jeho existence navzdory všem ateistickým pokusům o jejich „definitivní vyvrácení“, (jako jsou např. snahy Paula Kurtze nebo Richarda Dawkinse. Tyto zážitky se stále znovu obnovují, někdy dokonce i ve vizích samotných vědecky orientovaných ateistů. Lidské hlubinné prožitky nelze pominout i proto, že bez nich by materiálnímu jsoucnu chyběl jeho vnitřní aspekt, který je velmi významný pro pochopení smyslu lidské existence a nedá se nahradit jen vnějšími smyslovými poznatky, které preferují akademičtí ateisté. Lidská nevědomá spirituální paměť neboli „lidské nevědomí“ má přímý vztah k vědomé Boží paměti. Boží vědomá paměť je jen jedna a směřuje k jednotlivým nevědomým spiritualitám všech kosmických bytostí, přičemž platí, že čím se jejich nevědomá paměť stává vědomější, tím více do ní vstoupilo poznatků o tvorbě a záměrech samotného Boha. Individuální spirituality všech vědomých bytostí tak vlastně poznávají původní spirituální aktivitu samotného Boha. Za tohoto ontického Boha, z jehož tvořivé paměťové informace se postupně vytváří celý hmotný vesmír, bychom neměli považovat různé představy o Bohu a jeho různá zpodobení či modly, k nimž lidstvo během své evoluční historie postupně, podle své kognitivní vyspělosti, dospívalo.